Znáte to, "Skočím jen na poštu!", to už rovnou můžete říct "Jdu na poštu, za hoďku jsem zpátky!". Vybíháte schody s vidinou že "tam" bude málo lidí, ale jakmile se dostanete nahoru, zjistíte, že "tam" málo lidí nikdy není a nikdy nebude. A v tu chvíli je po náladě.

Poslušně jdete k terminálu, který vám určí pořadí a s tím se prostě musíte smířit. Není vyjímkou, že při pohledu na vámi přiřazené pořadové číslo, se člověk otočí a jde využít čas jinak - lépe. Jinak řečeno, prostě se na to člověk "vybodne". Ti, kdo se smíří se svým pořadovým číslem, tak zahajují vnitřní boj s časem a trpělivostí.

Je to jen mezi vámi a pořadovým číslem

Začínám boj, každou minutu doufám, že uslyším ten povzbuzující zvuk, který oznamuje možnost příchodu dalšího účastníka k přepážce a tím se zvyšuje šance, že i já se konečně dostanu na řadu. Jako pořadové číslo mi bylo přiděleno 127. Na zobrazovacím zařízení je číslo 120. Říkám si, oukej, počkám, to bude chvilka. Nebyla.

Jakmile se dostal na řadu účastník číslo 125, říkám si super, už se to blíží. Neblíží. Po čísle 125 bliklo 131 a já znejistěl, co jsem udělal špatně! Zmáčknul jsem správné tlačítko? Co když ne? Uf! Stále čekám a věřím. Je tu horko, lituju dámy za přepážkou, ještě že se mi nad hlavou točí alespoň vrtulový ventilátor, který je ale opravdu letitý, odhaduju mu takových 150 let v provozu. V tom bliklo číslo 130. Aha! Ono to jde odzadu! Čekám, ale to zatím nevím, že marně. Poslední tečkou totiž bylo, když se číslo změnilo na 115.

V tomto bodě jsem zcela zdrcen čekáním a zdrcen také odcházím, bez vyřízení.

Hodnocení pošty: 26%